• Říkáte o sobě, že nejste cestovatelka- spisovatelka. Nepřemýšlíte tedy už v průběhu cesty o tom, který zážitek později zařadíte do knihy?

Nemám to označení moc ráda, protože nevím, co za ně dosadit. Je spisovatel každý, kdo napíše knížku? A cestovatel prostě ten, kdo jezdí po světě? Nevím. Na cestu se nevydávám s tím, že bych se pachtila po co nejvýživnějších zážitcích, ale také se jim nevyhýbám. Nechávám věci plynout přirozeným rytmem, deníky si nepíšu, jen nějaké úvahy a postřehy, ale to dělám i doma. Občas se sice stane, že v cizině potkám člověka, který mi přímo skáče do písmenek, ale to je vzácné. Všechno, i nehybnost, sleduji se zájmem. Třeba ji popíšu, třeba ne. Teď asi vyvolám nelichotivou asociaci, ale funguji jako přežvýkavec. Na cestě se napasu a pak to doma v klidu chroustám. O čem budu psát, se rozhoduje až nad klávesnicí.

• Na cestách vás nezajímá historie ani památky, ale především lidé. Opravdu vás nikdy nenadchla třeba architektura?

Ale samozřejmě, že ano! Obojí mě dokáže nadchnout k slzám, jenže. To nejpůsobivější bývá zamořeno turistikou. Prokousat se přes ni k podstatě vyžaduje čím dál větší úsilí a často se to vůbec nepodaří. A taky musím poctivě přiznat, že vylíčit monumentalitu Viktoriiných vodopádů je mnohem obtížnější než popsat dialog s domorodcem. A taky nudnější.

• Každé cestování člověka změní. Změnilo vaše myšlení i pohled na Čechy?

Pokud mluvíte o zemi, tak o tom vůbec nepřemýšlím. Patřím sem, je mi tady dobře a hotovo. Pokud o lidech, tak myslím, že náležíme k té zanedbatelné části světa, která nemá starosti o přežití a bere to jako samozřejmost. Češi by měli cestovat spíš na Východ než na Západ, možná by pak přestali remcat.

• I vášniví cestovatelé mívají někdy stav, kdy už se šíleně těší domů. Stává se vám to?

Ještě se mi nestalo, abych se domů netěšila. Občas se dokonce přistihuji u matoucího zjištění, že rolování letadla při přistávání doma je to nejkrásnější, co se dá na cestě zažít.

Milena Holcová, která až do třiceti byla hodná holčička, ale po třicítce začala zlobit a cestovat, už napsala knížek několik (celkem sedm). Což o to, knížek o autostopu i o cestách do exotických zemí už byla vydána celá hromada, ale pokud se nejedná o konkrétní zemi, která vás eminentně zajímá, po čase zjistíte, že jsou skoro všechny o tomtéž. Málokdo umí podat osobní zážitek tak, aby byl zajímavý i pro ostatní. Samotné nadšení nad tím, že se někdo dostal do země, o které snil, nezaručuje poutavost.

Snad je to i tím, že knihy o cestování často píšou muži (často mladí). Možná si muži více všímají toho, kolem čeho projíždějí, ženy toho, koho potkávají. Holcová si lidí všímala především, nenajdete u ní popisy kulturních památek ani přírodních rezervací.

Holcová není profesionální antropoložka, psycholožka nebo jiná –ožka. Vystudovala vysokou školu (ovšem obor nesouvisející s poznáváním jiných – práva), což jí jistě trochu pomohlo v tom vybudovat si větší rozhled, jinak ale vychází ze svých zkušeností a řídí se svým citem pro vyhmátnutí podstatného, který má skutečně nadprůměrně vyvinutý. Díky tomu může lidskou stejnost nebo odlišnost představit čtenáři v kategoriích, které budou pro mnohého překavapující.