Icukův citový úvod do Šin buddhismu

Když japonští buddhisté slyší jméno zakladatele Šin buddhismu Šinrana, podvědomě prý zaujmou uctivý postoj a narovnají si límec. Při zaslechnutí jména Rennjo se jim naopak uvolní tvář, jako by do ní zavál jižní vítr. I dnes mají obyčejní lidé k tomuto „druhému zakladateli“ či „obnoviteli“ japonského Šin buddhismu osobní vztah a uctivě jej oslovují Rennjo-san. Třebaže je slavný mnich mrtvý už více než půl století, mají pocit, že jim stále pomáhá a je jejich přítelem.
Hirojuki Icuki (1932) je v Japonsku velice úspěšným spisovatelem, napsal už 143 knih. Do zahraničí však pronikl až před několika lety s románem Tariki: přijmout zoufalství, nalézt mír. Jakousi přípravou pro toto vrcholné dílo, do kterého vložil svou celoživotní zkušenost a dvouleté studium buddhismu, pak byla jeho knížka Rennjo (1995). Ta se nyní vůbec jako první z Icukových knih dostává k českému čtenáři - v nové ediční řadě nakladatelství Baobab pro starší děti a dospívající.

Jiná síla

Už od prvních odstavců, kdy Icuki začíná líčit život mnicha Hoteie z kláštera Hongandži, který v dospělosti přijal jméno Rennjo (1415 - 1499), na nás padne smutek. Je to podobně tklivá naléhavost, jakou známe z japonských her butó, kde plačící duchové brouzdají mořskou tříští a máčí si v ní rukávy. V jednoduchém, moderním jazyce, přístupném i dětem, se hned zkraje odehraje scéna, která určí celý pozdější Rennjův život.
Dítěti je šest let, když jedné prosincové noci jeho „milovaná maminka“ jen s uzlíkem a jeho podobiznou, kterou si nechala namalovat, navždy odchází z kláštera i z jeho života. Odchází dobrovolně, aby udělala místo nové manželce. Na začátku Rennjova příběhu je tedy ztráta, která nikdy nemůže být nahrazena: matčina vůně, laskavost, pocit blízkosti a bezpečí. Bolest ze ztráty je jádrem jeho osobnosti, odtud se rodí síla a moudrost, jejímž základem je soucit. Právě toto bylo i podstatou Šinranova učení, které Rennjo dvě stě let po smrti velkého zakladatele dokázal zpopularizovat a rozšířit po celém Japonsku.
Hirojuki Icuki nejdéle prodlévá u Hoteiova dětství, když popisuje pro něj formující zážitky. Vedle loučení s maminkou je to první setkání s nespravedlností, peklem, strachem, umírajícím hříšníkem, se silou modlitby. Čím je Rennjo dospělejší, tím více děj podléhá zkratce, zpomalí opět až ve stáří, kdy se úspěšný a celou zemí uctívaný muž znovu stává dítětem, opuštěnějším než kdy dřív. Ve chvíli, kdy Rennjo se svojí bolestí konečně splyne, nachází mír a umírá.
Hirojuki Icuki je autor zajímavý nejen svým dílem, ale také životním příběhem. Ten byl stejně jako život jeho hrdiny hned v dětství poznamenán ztrátou a zoufalstvím. Z textu cítíme, jak je právě motiv matky pro autora osobně důležitý. Když píše o chladu, bolesti či osamělosti, píše o sobě. „Život je křáp a byli bychom blázni, kdybychom si mysleli něco jiného,“ říká v románu Tariki.
Tariki znamená v Šin buddhismu „jiná síla“ a vychází z opravdového a plného přijetí reality v nás i kolem nás. Pro Icukiho, třebaže napsal tolik knih, byla cesta k tomuto přijetí vždy důležitější než samo psaní. Právě odtud asi pramení svěžest a opravdovost knihy o Rennjovi, která osloví dospívající i dospělé.

Prvním českým překladem z rozsáhlé a v Japonsku mimořádně úspěšné produkce Hirojukiho Icukiho se stala kniha Rennjo, určená starším dětem.
Literatura a kultura jsou vždy vratké, pokud se úzkostlivě vyhýbají utrpení. Ale ani samo téma utrpení jim ještě sílu nedává. Tou je až schopnost vidět bolest - někdy až neskutečnou - v lidských, sdělitelných dimenzích. Dětské měřítko přitom není „menší než lidské“. Naopak: vše podstatné se mu jeví větší.
Titulní hrdina knihy Rennjo, který se ještě jako chlapec vychovávaný v buddhistickém klášteře jmenoval Hoteimaru, čelí ztrátám a neřešitelným situacím opakovaně. Určující událostí jeho života byl náhlý odchod matky, když mu bylo šest. Protože rodina žila v nesmírné chudobě a otec měl převzít správu kláštera, maminka, žena nízkého původu, dobrovolně odešla od milovaného syna a muže, aby si mohl vzít urozenější manželku.
Zároveň dala synovi úkol, aby pilně studoval a šířil učení mnicha Šinrana o Čisté zemi a milosrdném Buddhovi Amidovi. „Na tomto světě je tolik lidí, kteří trpí a pláčou, protože se bojí, že peklo je v životě i po smrti. Žijí ve strachu a rmoutí se. Někdo jim musí dát útěchu, přinést jim do života radost, jako jsem ji dostala já.“
Další bolest Hoteimaru zažije, když s kamarádkou Šizu najdou umírající vlaštovku, a když později Šizu, která voněla jako Hoteimaruova maminka, její otec prodá, aby za peníze bavila muže. Jindy zas v klášteře hledají útočiště rolníci - povstalci, které pronásledují samurajové. Klášter je však nepřijme a jsou povražděni. „Jaké poslání má klášter?“ přemítá Hoteimaru od onoho dne. Ocitá se v temnotě. Neví, proč ve světě, kde se dějí takové věci, má pilně studovat.
Odpověď mu přinese den, kdy putuje podél řeky. Lidé tam odložili na smrt nemocného starého muže a toulaví psi mu zaživa žerou nohu. Stařec prosí Rennja, aby ho zabil. „Ač o to byl požádán, udusit starce nemohl. Ale když nic neudělá, zdivočelí psi bezmocného muže sežerou. Nedá se nic dělat, pomyslel si Rennjo. Nedá se nic dělat než tu zůstat, odhánět psy a hlídat, dokud stařec nevydechne naposled.“ Teprve z vědomí „nedá se nic dělat“ a díky rozmluvě s mužem, který málem umřel s tím, že po pekle života jej zaslouženě čeká další peklo, Rennjo nachází pravá slova útěchy a skutečnou víru v milosrdného Buddhu Amidu. Buddha pro hříšníky V knize Hirojukiho Icukiho (1932) čteme legendu o historické osobnosti. Mnich Rennjo (1415-1499) v Japonsku obnovil a rozšířil učení Džódó šinšú neboli „Pravou školu Čisté země“ svého předchůdce Šinrana (1173-1262). Dnes představuje jednu ze sedmi hlavních buddhistických škol v Japonsku a má mnoho stoupenců.
„Dlouhá staletí od doby, kdy do země přišlo Buddhovo učení, neměli obyčejní lidé k Buddhovi žádný vztah, bylo to učení oblačných výšin. Mysleli, že Buddhova milosrdenství se dostane pouze lidem urozeným a učeným...“ Rennjovo působení bylo převratné v tom, že v mimořádně krutých dobách vzal vážně utrpení prostých lidí a hlásal spásu i pro ně, jazykem, kterému rozuměli. Nesliboval ráj na zemi. Pouze říkal, že nejen „čistí“, ale i všichni hříšníci, kteří se s důvěrou a z rozhodnutí celého srdce odevzdají milosrdenství Buddhy Amidy, budou spaseni. Rennjo vlastně mluví o spáse „skokem“. V tom silně souzní s evangeliem, s blahoslavením chudých, trpících, plačících, tichých a lidí čistého srdce.
Rennjo nezdůrazňuje spásu zásluhami jedince, ale „silou jiného“. Autor Hirojuki Icuki se k tomuto pojmu - japonsky tariki - vrací i ve stejnojmenné knize (2001), která polemizuje svým „negativním myšlením“ - myšlenka „nic se nedá dělat“ jako východisko - s nepodloženým optimismem „pozitivního myšlení“.
Je jen otázka času, kdy se Icukiho komerčně úspěšných knih - napsal jich kolem sto padesáti a patří k nejprodávanějším autorům v Japonsku - chopí velká česká nakladatelství. Na záložkách překladů pak budeme číst výrazy jako „duchovní cesta“ v těsném sousedství s „miliony prodaných výtisků“.
Nakladatelství Baobab si tuto reklamu odpustilo, spolehlo se na jednoduchost a kvalitu Icukiho textu a potvrdilo je redakční péčí i nevšední grafickou úpravou a ilustracemi Kateřiny Šachové. Stylem připomínají bezděčné dětské čárání několika barvami a zároveň kompozice zenových zahrad, v nichž pár kamenů a čar v písku může znázornit kontinenty v oceánu nebo vesmír.
Pomocí jednoduchých tvarů, které stejně vypadají, ale přitom se proměňují, dosáhla výtvarnice jasného a srozumitelného sdělení. Dojem ohraničenosti a nesouvislosti věcí mizí, vše souvisí se vším: červené linie jsou zároveň cestou, krví, kořeny stromu i jeho korunou. Černá plocha se může stát kamenem, oblakem, jezerem i nejhlubší nocí. Díky průhlednosti různě barevných papírů se ilustrace prostupují, a tím se jemně hroutí také iluze postupného času. Třetí „jistotu“ pak ztrácíme díky proměně proporcí. Jistěže jsme to tušili už dávno, ale vidíme to, až když to někdo namaluje: například že srdce může být velké jako hora.

Rennjo je jméno starého mnicha a věhlasného kazatele. A Rennjo je také název prastaré japonské legendy, která vypráví o chlapci jménem Hoteimaru. Ten vyrůstá v buddhistickém klášteře, kde prožívá šťastné dětství s otcem a matkou, kteří ho milují. Důležitou roli hraje ve vyprávění dívka Šizu, jejímž prostřednictvím vstupuje do příběhu téma přátelství. Jednoho dne však idyla končí, matka musí z Hoteimarova života odejít. Příběh neproblematizuje důvody jejího odchodu, soustřeďuje se na chlapcovy pocity. Proměnu chlapce v mladého muže vyjadřuje autor i symbolickou změnou jména. Z Hotemarua se stává Hotei. Perspektiva vyprávění se proměňuje, vhodně se zrychluje i jeho tempo. Hrdina se vydává na cestu, která je metaforou hledání a touhy pochopit alespoň trochu lidskou existenci. Ačkoli vidí jen lidskou zlobu, nenávist a bolest, díky své víře a odhodlání východisko najde. Moment prohlédnutí je znovu doprovázen změnou jména... Příběh o víře, přátelství, lásce a poznání existuje v umělecké literatuře v mnoha variantách. Tento je vystavěn na promyšlené práci se symboly, zároveň však zůstává dobře srozumitelný dětskému čtenáři, jemuž je určen. Výsledný dojem umocňuje precizně odvedená redakční a grafická úprava knihy, včetně ilustrací Kateřiny Šachové.

V nepříliš rozkvétajícím japonském klášteře se šestiletý chlapec Hoteimaru musí rozloučit s dosavadním radostným žitím poblíž své maminky, a z (pro něj) nepochopitelných důvodů se tak nalomí dosud kompaktní představa o světě jako šťastném místě. Hrůznými vizemi navštěvovaný a věčně opilý slavný malíř mu odhalí obraz pekla jako nezvratného konce jeho bytí na zemi. To jsou dva hlavní impulsy, které ho po zbývající život vedou a spojí se do jediného cíle – hledání a následně šíření víry, kterou mu jeho maminka před svým odchodem z kláštera naznačila jako možnou cestu.

Ilustrace Kateřiny Šachové jsou další pozoruhodnou tváří příběhu. Každá kapitola a etapa Hoteimaruova života má svůj obrazový odraz – na několika průsvitných narůžovělých listech se v různých navrstveních ukazují rozličné variace na daný výtvarný motiv a téma. Propojují se do situací textu a vytváří další a další plochy sdělení. Hravost podpořená zkratkou a metaforou vytváří v knize jiný mentální prostor pro procházení se příběhem a jeho zkoumání. Opakuje se motiv a téma cesty, vizuálně propojené s představou rozvětvujícího se stromu nebo krajiny žil a tepen poutníka. Minimalistická prohloubenost vyprávění o životní pouti mnicha a kazatele Rennja se v ilustracích, stejně jako v celém textu, vyjevuje skrze náznak a zkratku.

Obrazivá a úsporná legenda o japonském kazateli může dovézt čtenáře jedoucího tramvají po práci domů na místa, k nimž už zapomněl cestu. Není lehké být dospívajícím dospělým, ale když máte mezi nákupem a pracovními materiály v tašce Bigbao, dá se to přežít.