Hned na začátek podotkněme, že vlastním jádrem všech tří knížek není ani tak děj nabitý dobrodružstvím, ale spíše podmanivě vykreslená atmosféra, poetická hravost, humor a reflexe. Hlavní postavou, vypravěčem a glosátorem všeho dění je tu bezejmenný kocour, třetí člen malé židovské domácnosti, v níž žije ovdovělý rabín a jeho krásná dcera Zlabja. Kocourovýma očima pozorujeme dnes již prakticky zaniklý svět severoafrické sefardské komunity a Alžírska v dobách meziválečných, kdy tvořilo ještě francouzskou kolonii. Její obraz je podán velmi živě, ovšem zároveň s určitou nostalgií po časech harmonického, byť často svízelného soužití tří národů: Židů, Arabů a Francouzů (analogie s historickou zkušeností na našem území se tu téměř nabízí). Rabínův kocour však především vzdává hold duchovnímu i fyzickému světu orientálních Židů, jejichž kultura žije už po staletí ve stínu Aškenázů – a to platí, jak známo, i v současném Izraeli.

Každý ze tří dílů komiksu Rabínův kocour je trochu jiný a může tak čtenáře oslovit z trochu jiné perspektivy. První kniha nese titul Bar micva a seznamuje nás s poněkud sobeckým a samolibým kocourem, jehož největšími zálibami jsou slastné nicnedělání v náručí jeho paní Zlabji a noční výpravy po střechách měst za milostnými dobrodružstvími. Zápletka se začíná utvářet v momentě, kdy kocour sežere domácího papouška a získá tak dar lidské řeči; rabín je nespokojen s jeho pochybným morálním vlivem na Zlabju a začne jej vyučovat židovství. Valnou část příběhu tu tvoří filosofické a teologické debaty na různá témata, dočkáme se například brilantního výkladu rozdílu mezi západním řeckým a východním židovským myšlením. Židovství je tu představeno způsobem, který je mu nejvíce vlastní: v otázkách, pochybnostech, břitké diskusi. Na morální rozměr judaismu přitom ukazuje přerod kocoura v bytost téměř lidskou, znající odpovědnost, soucit, starost o druhé, a to vše v podivuhodné zkratce – kocoura od jisté doby tíží zcela lidské noční můry.
...

Sérii o Rabínově kocourovi se ve Francii dostalo velmi kladného přijetí od kritiky i čtenářů (první díl byl dokonce divadelně inscenován). Jako půvabné dílo, plné inteligentního humoru a lidskosti, dokáže čtenáře velmi nenásilnou a přirozenou formou vtáhnout do univerza židovství a obeznámit ho s jeho zvyky a myšlením; znalého pak potěší a pobaví svou věrohodností, důvtipem a fantazií. Přináší však ještě jedno důležité poselství, a tím je potřeba tolerance a úcty mezi lidmi různých etnik, kultur a vyznání.

Domnívat se, že chápeme hloupost ostatních, je zřejmě nejsnazší, pochopení hlouposti vlastní je však nejtěžším životním úkolem. Jednoho dne rabínův kocour sežral papouška. Získal tak dar řeči a chtěl vykonat zkoušku k dospělosti bar micva. Jenomže to je nemožné - ani sebechytřejší kocour se nemůže stát člověkem, protože kocour je zvíře. Člověk nadaný duchem už zvíře není, a proto je život tak složitý. Komiksový příběh Joanna Sfara evokuje roztomilými obrázky tajemnou atmosféru neznámého města kdesi ve francouzském Středomoří. Mluvící kocour se snaží všemi možnými sofistikami dokázat svou způsobilost k bar micva, ale nic platno, nakonec mu zbude zas jenom tulit se a toulat, a i mluvit musí přestat. Ještě že lidé nejsou kocouři Člověka dělá člověkem i pochopení smyslu. V tomto duchu polemizuje Rabínův kocour s judaistickým a západním pojetím lidství a chápáním smyslu, a naznačuje myšlenkovou syntézu židovsko-helénského světa v jeho znakovém systému: Boží Absolutno Slova; rodinné schéma otec-dcera-zvíře zastupující pudovou iracionalitu; útulek domova-labyrint města; identita, dualita, tercialita i kabalistická hierarchie; známý i neznámý svět v jedné sféře. Kombinací obrazu a slova nastoluje Rabínův kocour hledisko názornosti k vysvětlení jednoho historického typu kulturní rozdílnosti. Veselé čtivo!

Joann Sfar je jedním z nejnadějnějších a nejplodnějších soudobých francouzských komiksových autorů. Rabínův kocour je první částí pentalogie, která se, jak je u Sfara zvykem, vymyká konvencím formálním, žánrovým i společenským. Když kocour váženého rabína sežere mluvícího papouška, zázračně získá schopnost řeči. Tu se ukáže, že už dávno umí číst a velmi dobře rozumí lidským srdcím. A že lže, jako když tiskne. Z morálních důvodů je mu proto zakázáno nadále dělat společnost rabínově dceři. Nakonec nalezne jediné řešení - konvertovat k judaismu.
Tím začíná série krátkých epizod dotýkajících se všech pro člověka podstatných věcí: lásky, smrti, sexuality i náboženství. Sfarův dar jednoduše proniknout až k jádru věcí se ukazuje v rozpravách o judaismu, křesťanství i západní filozofii. Předvádí hluboké znalosti konkrétních detailů i základních kamenů zmíněného a během několika minut vám dá více než učená univerzitní přednáška. To vždy s vtipem a nápaditým zakomponováním do atmosféry, zajímavých detailů a silného celkového příběhu.
Stejně jako ve Sfarově Donžonu, i u nás úspěšné parodii RPG her a klišé fantasy, na nás čeká nezaměnitelná, jen jemnější směs humoru a v něm zabalené krutosti. Zde v podobě vycizelovaného jazykového mistrovství, skvělých řečnických i intelektuálních soubojů a hravé ironie. Většinou vás rozesmějí, občas nějakým životním postřehem nemilosrdně zmrazí. A stejně jako ve fiktivním životopisu Pascin se tu jen tak mimochodem projeví francouzská liberálnost: v otevřeném kocourově dorážení, jak to mají Židé s masturbací, nebo v návštěvě nevěstince. Neopakovatelná je i vizuální stránka. Skvělá barevnost, zjednodušení kresby v kontrastu s množstvím detailů nás zavádí do Alžíru před 2. světovou válkou. Do prostředí sefardské diaspory neoddělitelně promíseného arabského a západního světa.
Komiks rozhodně není jen "úvodem do židovství" či náhledem na proměnu charismatického, sebestředného zvířete bez morálních omezení v myslící, ale stále nespoutanou bytost. Je bohatou tapiserií života se vším, co k němu patří; melancholickými snovými pasážemi i divokou radostí z existence, zábavnou, poučnou i hravou.
Znakem skutečného mistra.

K málokterému spisovateli se hodí přízvisko "eruptivní" tak jako k francouzskému komiksovému tvůrci Joannu Sfarovi. ... Jeho tvorba zde není neznámá. Fanoušci her na hrdiny, fantasy a mytologií znají jeho parodickou sérii Donžon (společně s Lewisem Trondheimem), která navazuje na "pilotní" sérii Troll a dnes už má několik dalších, pobočních sérií, které pro Sfara kreslí spřátelení autoři. Příznivci náročnějšího čtení nejspíš potkali Pascina, který pod každodenními košilatými historkami z pařížské bohémy ukrývá úvahy o umění, životě a umění života, nebo čerstvě vydaného Rabínova kocoura. V něm domácí mazlíček sežere mluvícího papouška a začne se svým pánem vést disputace na téma židovské věrouky.

Obě Sfarovy polohy - ta parodičtější i ta "literární" - však mají jedno společné. Zdánlivě vizarní východiska se záhy mění v komentáře; změněné hledisko umožňuje Sfarovi posunout "pouhý" vtip směrem k satiře, parodii nenápadně nahrazuje inteligentní, odlehčená polemika. Sfar si poradí i s komikou situační, ale brilantní jsou hlavně jeho svižné a vtipné dialogy. ...