Výrazovými prostředky se hrdina románu Moše Chuvato a havran nezastaví před nikým a před ničím: podprsenka klouže po těle „ako padáky při přehlídce na Den nezávislosti“, když se opije likérem, potápí se „do vytlemené sladkosti, jako kdyby vás pozvracel Julio Iglesias“, a Bůh se podle něj občas chová „jako Jules Verne trpící alzheimerem“. To vše v atmosféře, kdy děti na jaře malují na kryty Šmouly a v rádiu se náležitými slovy, přednesem a výběrem hudby komentuje poslední teroristický útok.
Je znát, že Kobi Oz není jen spisovatel. Je také nápadně se oblékající zakladatel veleúspěšné kapely Teapacks, která v hudbě i textech mísí hiphopový protest s klasickou harmonií, sílu rocku s melodiemi odvozenými z popu, izraelské a marocké folklorní prvky s židovským humorem a nostalgii s futurismem – tedy vlivy, které se na první pohled kombinovat nedají. Přednáší také o kreativitě, vzdělání, kultuře a společnosti na školách, univerzitách i v armádě, v níž si jako voják poprvé uvědomil důležitost tolerance a liberalismu. Je i příležitostným politickým aktivistou, který před třemi lety dokázal doslova přes noc zorganizovat v Tel Avivu mohutnou demonstraci na podporu svého rodného města Sderot ostřelovaného raketami z Gazy.
Ovšem se starším a slavnějším izraelským spisovatelem Amosem Ozem ho pojí stejné příjmení pouze v přepisu do latinky. Kobi Oz (1969) je totiž, s ohledem na izraelské autory známé v České republice, generačně i stylově mnohem bližší Etgaru Keretovi inklinujícímu k nadsázce, absurditě a černému humoru. Oba navíc zpravidla vykreslují život mladého odcizeného jedince uvíznuvšího někde mezi tradičním židovským životem a světskými lákadly typu drogy či sex. A konečně oba mistrně využívají jazyka doširoka rozkročeného mezi různě rozpoznatelnými náboženskými narážkami a současným slangem včetně chytlavých vulgarismů.
Nejinak je tomu v kratičkých a ostře pointovaných kapitolách románu Moše Chuvato a havran. Jeho protagonistou je absolutní outsider, který nemá štěstí u dívek a jehož rodiče, přistěhovalci z Tunisu, ho jako „správní občané“ pořád poměřují s bratrem, který hrdinně padl v armádě (ovšem pozor, zemřel tam na alergickou reakci po píchnutí včely), a se skromnými úspěchy v okolí. Vlastní identitu hledá ve změti protikladných výkřiků svých i sobě blízkých: vždy v první osobě pohovoří zkarikované fyzicky statné ženy bez přestání kuchtící nějaká jídla, ale v podstatě duševně neobyčejně silné bytosti; právník kariérista odsuzující Izrael, Židy i judaismus a končící u teorie spiknutí; strýček Charlie ozývající se ze záhrobí a popisující svět na věčnosti, který v jeho podání opravdu není skrz naskrz dobrý; a samozřejmě titulní havran připomínající, že také jeho kmen má náboženskou tradici.
Děj má rychlý spád, v němž se sice jisté motivy a epizody opakují, nicméně postavy se neustále proměňují a ve fascinovaném, avšak lehce zmateném čtenáři vyvolají řadu existenciálně laděných pochybností: Je lidský život jiný (nebo dokonce lepší) než havraní? Jsou ženy životaschopnější než muži? Vystihují stereotypy o Izraelcích tuniského původu realitu? Je život jedna velká deprese? Jako vodítko nechť poslouží autorova lakonická odpověď na často kladenou otázku, zda věří v Boha: Někdy.

Před pár lety mě při zkoumání nočního života v Tel Avivu zarazilo, jak tamní mládež nasává. To nebylo pití, to bylo chlastání, a k tomu marihuana, hašiš nebo i něco víc. Každý den po škole či práci a až do rána, jako kdyby měl onen den být posledním v životě. Kdosi mi pak vysvětlil, že pocit carpe diem u mladých izraelských Židů převládá, protože vyrůstají v atmosféře strašení novým holocaustem nebo válkami se sousedy. Druhý den tak opravdu, alespoň jsou o tom přesvědčeni, už opravdu nemusí nastat.
Mladý izraelský autor Kobi Oz mi právě tuto bezvýchodnost připomněl. Jeho kniha Moše Chuvato a havran je sbírkou stručných a často jakoby hektických výpovědí několika členů jedné židovské rodiny z Tuniska, kteří ze svého pohledu popisují události několika málo dní. A je to přehlídka neveselá. Hlavní hrdina Moše během tří dnů opušťáku myslí jen na marnost svého života, na sex, kterého se mu nedostává, a okolní realitu vybíjí z hlavy ohlušující hudbou a alkoholem, jeho matka vlastně ani nemá lidem okolo co říci, a tak jsou její party vyplněné detailním popisem přípravy jídla, jeho v mnoha směrech neúspěšný otec o to víc vzpomíná na syna a Mošeho bratra, který se stal válečným hrdinou, byť ho při invazi do Libanonu ve skutečnosti zabila alergie na včelí žihadlo A nad tím vším se jako leitmotiv táhne osud židovských přistěhovalců z Tuniska, kteří doma byli Židy, zatímco v Izraeli jsou i po desítkách let stále „jen“ Tunisany, přičemž sami příliš nevěří aškenázským a své ortodoxní sousedy vnímají jako „chomejnisty“. Jedinou postavou, která žije jakoby v plnokrevném světě, je tak vlastně jen onen havran zmíněný v názvu knihy
Banalita prázdnoty života hlavních hrdinů může připomínat povídky J. D. Salingera, ovšem okořeněné takřka pornem a naprostou neukotveností, kterou snad ani nelze změnit. Sám Kobi Oz, jinak známý izraelský zpěvák, přiznává, že je postava Mošeho do značné míry autobiografická: „Jsem ztracený a plný vnitřních rozporů, pro okolí ale hraju loutkové divadlo.“ Jeho hrdinové vědí, že pouštět se do nějakých větších akcí nemá cenu, a když se o to už pokusí, osud je ztrestá.

Moše Chuvato, toho času na opušťáku, osobní číslo 57725572 pro všechny holky je tenhle mladý izraelský vojáček vzduch a pro kámoše také. I tak ale hrdina útlé novely izraelského spisovatele a hudebníka Kobiho Oze zažije na dovolence pozoruhodné věci, nejen ty, které se dějí uvnitř jeho hlavy. Spolu s ním jsou vypravěči sarkastického příběhu psaného obrazivým jazykem plným nečekaných metafor i členové jeho tunisko-izraelské rodiny, jeho sexuální kamarádka či havran se zálibou ve špercích, jehož osud ses osudem Mošeho v závěru dosti svérázně protne. Děj knihy doprovázené hravými ilustracemi Dory Dutkové se stáčí kolem smrti v Mošeho rodině na pozadí života v zemi, kde jsou výbuchy autobusů brány jako běžná součást života, kde „bůh se občas chová úplně jako Jules Verne trpící Alzheimerem“ a kde to ani v nebi za nic nestojí. Fantazijně a vtipně vypovídá apatický Moše o frustraci mladé izraelské generace, která v jeho podání vybíjí svá národní traumata v transové hudbě a nevázaném sexu. Silně deziluzivní a zároveň velmi humorný čtenářský zážitek.

Pestrý a rázovitými figurkami zalidněný svět Ozovy knížky je pozoruhodný už tím, že čtenáři představuje jinou tvář Izraele, než na jakou byl doposud zvyklý. Není to Izrael velkých měst, jako jsou Jeruzalém či Tel Aviv, ani Izrael idylického venkova a kibu-ců. Zobrazena je tu realita chudého maloměsta, kde žijí především příslušníci první a druhé generace orientálních Židů – těch, kteří přicházeli do Izraele v padesátých letech, usazovali se v nepříliš atraktivních sídlištních městech a dodnes tvoří okrajovou vrstvu izraelské společnosti. (...)
Kobi Oz, který se prostřednictvím svého hrdiny stává jakýmsi mluvčím této „ztracené generace“, je v Izraeli známý především jako hudebník a textař, frontman a zpěvák skupiny Tea Packs. Tato kapela, v Izraeli velice úspěšná již od devadesátých let, je tvořená zástupci nejrůznějších komunit, marocké, rumunské, syrské, jemenské, ruské či polské. Její hudba je právě takovým mixem různých žánrů a etnických motivů a je pro ni charakteristický ironický nadhled, parodie, excentričnost a nadsázka.
Podobný švih a vtip jako hudba a texty Kobiho Oze má i tato jeho literární prvotina, vydaná v Izraeli v roce 1996 (v roce 2002 publikoval Oz ještě román Malej chuligán). Kniha je napsána hravým jazykem plným provokativních a neotřelých metafor, které v sobě skrývají mnohé pop-kulturní narážky. Když si například hlavní hrdina stěžuje na Pánaboha, že jej stvořil jako nemotorného čahouna, takže každé ráno zakopne v koupelně o schod u sprchy, poznamenává k tomu, že „Bůh určitě sedí zrovna u snídaně, jí kornflakes a vždycky se polije, jak se chechtá“. Když se zamýšlí nad bizarními rodinnými osudy, konstatuje s posmutnělou ironií, že „Bůh se chová jako Jules Verne trpící alzheimerem“. (...)
Knížka Kobiho Oze, který mimochodem nemá se svým slavnějším jmenovcem Amo sem nic společného, nepatří mezi takzvaně „velká díla“ moderní izraelské literatury, je spíše okrajovou, takřka „undergroundovou“ literární marginálií. Přesto lze jen uvítat, že se takováto kniha – ve velice vydařené grafické úpravě s původními ilustracemi Dory Dutkové – dostává nyní do rukou českému čtenáři. Vyznačuje se totiž humorem i neopakovatelnou atmosférou a ukazuje nám, že všechny ústřední i okrajové postavy a postavičky včetně samotného havrana, jenž ve svém ptačím světě prožívá strázně podobné těm lidským, utvářejí dohromady barvitou mozaiku světa Blízkého východu, který přes všechny snahy přiblížit se Evropě zůstává svébytný a jiný.

První román mladého izraelského hudebníka a spisovatele líčí příběh dospívajícího izraelského vojáka Mošeho, který je toho času na opušťáku. Unuděný lůzr, kterého baví snad jen občasná soulož a elektronický trance, je sice hlavním vypravěčem, ale spolu s ním skládají děj takřka všichni, s nimiž za těch několik málo dní přijde do styku. Ozova (vlastně tedy Mošeho) rebelie proti Bohu, tradicím a vlastní rodině tuniských Židů se bohužel třeba ve srovnání s tím, jak se vyrovnává se svým židovstvím Philip Roth, jeví jako dětinské vztekání, které není ničím jedinečné. Podtrhuje tak ovšem bezvýchodnost a přitom ultrareálnou civilnost prostého příběhu, který je plný prostých postav. Krom umného líčení vskutku až milostné příchylnosti k depresi jde ale spíše o trapné pubertální sebeopojení smutkem. I to ale nakonec zapadá do šedi života lidí, jejichž osudy jen podtrhují Mošeho vidění skutečnosti, z níž je nejlépe utéct do autistického snění bez obsahu. Nuda je prostě všude, v politice, na hřbitově, doma i v televizi. Na Ozově psaní je vidět, že je hudebník, literárně nejsilnější je zpravidla tam, kde jde o hudbu nebo aspoň o líčení zvuků. Jinak má ale tato kniha k velkému románu daleko. Děj navíc metaforicky doplňuje linie, v níž je hlavním hrdinou havran, žijící v blízkosti lidských postav. Po přečtení se zdá, že i přes několikeré podobenství v osudech lidí a opeřenců by tu klidně nemusel být.

Vydání překladu knihy izraelského spisovatele a hudebníka Kobiho Oze, zástupce nejmladší generace izraelských spisovatelů, bylo dobrým rozhodnutím. Tento text příhodně doplňuje nutně fragmentární obraz izraelské literatury zprostředkované českým překladem a dává nový rozměr i doposud vydaným textům z této oblasti světové tvorby. Počin je to odvážný, protože jde o překlad velmi současného textu, který čtenáři v jiných jazycích k dispozici většinou ještě nemají. Moderní izraelská literatura je však v našich zemích přijímána tradičně s pozitivním očekáváním, a to v případě prvního románu mladého izraelského autora rozhodně nebude zklamáno. (...)
Hlavní hrdina Moše Chuvato je ten typ antihrdiny, jehož hlavní funkcí v příběhu je to, že spíná ostatní osoby, včetně personifikovaného havrana. Ten má být soudě podle názvu celého románu druhým hlavním hrdinou, Chuvatovým doplněním. Moše je apatický mladík, jehož charakter dobře vystihují názvy kapitol: „… jsem nemocný a je mi dobře“, s. 11, „Využívám smutek ke svému vlastnímu prospěchu“, s. 70). Všechny postavy románu jsou svým způsobem antihrdinové – Hrdinu s velkým H bychom ostatně v moderní izraelské próze hledali těžko. (...)
Překlad Terezy Černé, která především tento text pro českého čtenáře objevila, spolu s ilustracemi Dory Dutkové ukazují román Kobiho Oze v sympatické podobě a jsou textu právy. Moše Chuvato a Havran tak rozšiřuje náš vhled do moderní izraelské prózy nejen jakožto další hebrejský román převedený do češtiny, ale hlavně jakožto ukázka toho nejnovějšího, co moderní izraelská literatura nabízí.