Šalamov narozdíl třeba od Jevgenie Ginzburgové nebo Alexandra Solženicyna, kteří podávají co možná nejkomplexnější obraz života v lágrech, staví své svědectví na krátkých výsecích z každodenní lágrové reality. Šalamovovy povídky jsou rozvinutím často bezvýznamného detailu ze života v lágru, zaznamenáním vlastní vzpomínky či zprostředkováním příběhu spoluvězně, jehož byl autor svědkem. Zatímco Solženicyn předkládá ve svém monumentálním díle Souostroví Gulag podrobný, dokumentární záznam o všech oblastech lágrového života a o sovětském vězeňském systému jako takovém a Ginzburgová se ve své vzpomínkové knize Strmá cesta (Krutoj maršrut, 1967) snaží postihnout mimo jiné duševní svět vězňů a vyzdvihuje lidskost a ušlechtilost, kterou si někteří i v těchto podmínkách dovedli zachovat, Šalamov skrze své krátké texty sestavuje mozaiku svědectví o člověku, jehož morální i fyzické kvality jsou v lágru zadupány do země: „Naše závist byla z hladu tupá a bezmocná jako všechny naše city. Neměli jsme na city sílu, neměli jsme sílu hledat si trochu lehčí práci, vyptávat se prosit... (…) Jen něco vnějšího nás mohlo vyburcovat z lhostejnosti, odvést od pomalu se blížící smrti. Jen vnější, žádní vnitřní síla. Uvnitř bylo všechno vypáleno, zpustošeno, všechno nám bylo jedno a dál než do zítřejšího dne jsme plány nedělali.“ Šalamovovy syrové momentky jsou v mnohém – a především díky své literární kvalitě – přesvědčivější než vyčerpávající výčet čísel a fakt.
(...)
Ponurá mlčenlivost a zkratkovitost textů zpřítomňují atmosféru lágru, monotónní zoufalství života vězně, ale i jednotvárnou kolymskou přírodu. Autentičnost, které Šalamov přes všechny počáteční pochybnosti ve svých povídkách dociluje, a to právě díky úspornému jazyku a úsečným, jako by na půl úst vedeným dialogům, způsobuje, že čtenář je hned první větou vtažen mezi ostnaté dráty a po dočtení se z nich jen těžko vymaňuje. V Šalamovových povídkách je jen málo místa pro útěchu a naději, která by pomohla vězňům překonávat každodenní ponižování, hlad a těžkou fyzickou práci. Jde tu jen o přežití, o holou, takřka zvířecí existenci. Strohým, popisným, minimalistickým stylem dosahuje Šalamov maximálního účinku. Neponechává naději sobě, svým hrdinům – a ani čtenáři.

Mohlo by se zdát, že po vydání Solženicynova Souostroví Gulag a vyčerpávající studie americké novinářky Anne Applebaumové Gulag bylo o zrůdnosti stalinského režimu a míře bestiality v sovětských lágrech řečeno vše. Mezi méně známými autory, kteří se pokusili své vězeňské zážitky přenést na papír, ale vyčnívají i Kolymské povídky Varlama Šalamova, novináře, který prožil ve stalinských lágrech téměř dvacet roků. Povídky sepsal v letech 1954 až 1973, bylo jich celkem 145. U nás poprvé vyšel výběr čtyřiceti z nich v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina. Nové vydání dodržuje původní rozvržení textu a zahrnuje i pasáže před dvaceti lety vypuštěné. Zatím vyšel první ze šesti svazků.
Solženicyn původně Šalamova žádal o spolupráci na Souostroví Gulag, byl ale odmítnut. Po prvních řádcích Kolymských povídek je jasné, že když dva dělají totéž, jen málokdy dojdou ke stejnému výsledku. Zatímco Solženicyn s odstupem několika let shromažďoval stovky, tisíce příběhů přeživších obětí a propojoval je s vlastními zážitky, Šalamov se nedlouho po povoleném návratu do blízkosti Moskvy (hlavní město měl zakázané) pustil do pokusu vyrovnat se výhradně se svou zkušeností. Skutečnost, že v gulagu prožil dlouhá léta, nepovažoval nakonec za výhodu. Cítil, že po všem, co viděl a zažil, ztrácí nestranný pohled.
Jeho reflexe je přitom nakonec autentičtější. Povídky udržují čtenáře ve zvláštním rytmu. Různě se mění vyprávění v první nebo třetí osobě, příběhy vězňů střídají povídky, v nichž hlavní roli hraje krajina Dálného východu. A zvláštní věc: aktéři Kolymských povídek se dokážou i zasmát, třeba když velitel dolů navrhuje zahájit trestní stíhání jednoho z vězňů za prodlevu při práci. Z většiny příběhů jde však pochopitelně hlavně hrůza jako v povídce o vězni, který ze zoufalství volí zvlášť bolestivý způsob sebeudušení ve větvích stromu – protože široko daleko není kus provazu, na němž by se oběsil, není nože, kterým by si podřezal žíly.
Tam, kde Solženicyn potřeboval celé odstavce, ne-li kapitoly, Šalamov úsporně, až minimalisticky píše suché věty o systému, který "nám jen kradl naše životy". Solženicyn vytvořil bohaté komponované pásmo, každý záběr široce komentuje a čtenáře vede k cíli, možná už předem tušenému. Šalamov naproti tomu nabízí syrový dokument, téměř přímý přenos s otevřeným koncem.

Ruský spisovatel Varlam Tichonovič Šalamov (1907-1985), dlouhodobě umlčovaný a vězněný sovětským režimem, nepatří u nás k nejznámějším; výbor z Kolymských povídek vyšel sice v polovině 90. let, nové vydání je však doplněno o další tehdy nezařazené texty v novém překladu a uvádí i pasáže z již přeložených povídek, které Machonin starší při prvním vydání vypustil, prý proto, aby to měl český čtenář jednodušší. Svazek také zahajuje edici Knihy Varlama Šalamova, v níž by postupně měl vyjít celý cyklus, psaný od padesátých do sedmdesátých let a obsahující kolem sto padesáti povídek. Šalamov strávil od roku 1929 celkem 14 let v komunistických lágrech na Kolymě (poprvé byl odsouzen za rozšiřování Leninovy závěti) a ve svých povídkách líčí především neutěšené podmínky tamtéž. Kromě syrového popisu nelidských situací, který má po dnes především dokumentární hodnotu, je Šalamov i krutě ironický až hravý; některé kousky skoro připomínají jeho vrstevníka Daniila Charmse. Příběhy jsou drsné a sevřené, ale nezapře se v nich ani ruský sentiment.

Zdálo by se, že vše zásadní o sovětských koncentračních táborech bylo řečeno v Solženicinově Souostroví Gulag. Jenže tak tomu není.
Důkazem jsou Kolymské povídky Varlama Šalamova, které realitu stalinských lágrů zachycují odlišným způsobem.
Šalamov nevysvětluje a nepátrá po všech souvislostech ale vtáhne čtenáře přímo do ohniska dění. Donutí jej „obléci si“ kůži vězně vydaného na pospas ledovém větru, s promrzlýma nohama ovázanýma hadry, vstoupit do nitra hladové bytosti s napůl šíleným očima.

Mezi mrtvými

Šalamov chce zprostředkovat každodení realitu gulagu, přesně zachytit, co zde lidé prožívali. Smrt má u Šalamova velmi abstraktní obrysy, jak už si všiml literární kritik Andrej Siňjavský.
Hrůza totiž nespočívá jen ve strachu ze zániku, ale paradoxně zároveň i ze strachu z života, který v pracovních táborech zcela pozbyl smyslu a stal se pouhým pasivním přežíváním: Jak zvládnout nekonečné vteřiny, hodiny, dny a roky utrpení? A pak, pokud se člověku nakonec podaří dostat na svobodu, jak má žít dál? Každého bývalého trestance trápila po letech přihlížení cizímu utrpení a smrti stejná otázka: Proč jsem zůstal na živu já, když všichni kolem umírali?
Postavy Šalamovových povídek lze jen stěží nazvat hrdiny. Líčí mužský, drsný svět, v němž se pomalu pohybují podivné stíny. Jestliže Solženicyn z odstupu vykresluje jednotlivé postavy, pozoruje, jak se zachovaly v té či oné situaci a předestírá motivace a dopady jejich činů, Šalamov se při psaní drží výhradně vlastních vzpomínek. Píše tak, jak se mu obrazy vryly do paměti – psychologie jde při nahlížení smrtelné únavy a hrůzy stranou.
Jeho postavy jednají na základě momentálního rozhodnutí, neplánují, neumějí myslet dopředu, protože smrt může přijít v následující sekundě z kterékoliv strany. Vždy vyhrává krátkodobější cíl, na který stačí vyhladovělému a promrzlému člověku síly.

Struna mezi realitou

Podobná je i Šalamovova řeč: zpřetrhaná, hrubá, minimalistická. Autor šetří slovy, větami a nejvíce myšlenkami. Život v lágru se před čtenářem rozpůlí jako poleno a autor jej nechává nahlédnout přímo do jádra bytostí, které už často ani nejde nazvat člověkem.
K tomuto efektu velmi přispívá i kvalitní překlad z ruštiny, o který se podělil Sergej Machonin se svým synem Janem. Kratší výbor Kolymských povídek totiž vyšel již v roce 1995, a současná kniha představuje jejich doplněné vydání. Jan Machonin respektuje překladatelský styl svého otce, navazuje na něj a kniha díky tomu působí celistvým dojmem.
Šalamov peklo sovětských lágrů líčí neúprosně, bez možnosti oddechu, snaží se zobrazit samotnou dřeň utrpení, přesto v žádném případě nejde o samoúčelné vršení hrůz. Autorova obrazotvornost je natolik jedinečná, že se čtenář od jeho povídek nemůže odtrhnout. Kniha jej stejně snadno vtáhne do úchvatné kolymské přírody jako do myslí trestanců, kteří jsou uprostřed ní vězněni.

Podobně Šalamov pracuje s protikladem přesného, místy až básnického jazyka a syrové reality, kterou popisuje. Mezi těmito protipóly text Kolymských povídek osciluje jako napnutá struna a dalece tak přesahuje hranice pouhého dokumentárního záznamu. Stává se jedinečným literárním dílem nejvyšší úrovně.