V pořadí dvanáctý původní svazek literárního díla Daisy Mrázkové dětem se může řadit k velkým překvapením uplynulého edičního období. Významná česká výtvarnice, autorka knih, které zanechaly nezaměnitelnou stopu v historii české dětské literatury, Daisy Mrázková, vydává první sbírku veršů, nadto po víc jak dvacetileté odmlce. Nově objevené básnické texty pro děti pocházející z šedesátých let doplnila autorka novými kresbami.
Na přebalu knížky je její obsah uveden do souvislosti s pohádkovým debutem Neplač, muchomůrko. Autorka pořídila krátký beletrizovaný text, aby ozřejmila souvislost veršů a titulu souboru: mravenčí chůva holčičce Kateřině, mravenčím a jiným dětem zpívá tyto „malé mravenčí písně“. Oba texty, pohádka i verše, k sobě mají blízko jak dialogem s přírodou, tak pojetím. Také první knížkou Mrázková objevuje poezii, když vkládá do prózy drobná říkadla, ale jejich charakter se od Písní mravenčí chůvy přeci jen liší. Verš v autorské pohádce souzní jednoznačně s osobností dětské hrdinky. Vyvěrá z radosti dětského tvoření, čerpá ze zaujetí rytmem, rýmováním, hrou s jazykem. Pro čtenáře, který si souvislost knih uvědomí, tedy samostatná sbírka básní nebude tak velkým překvapením.
Povaha výtvarného doprovodu úzce koresponduje s texty. Tematizace přírody může ve čtenáři snadno evokovat výtvarné pojetí Mirko Hanáka. Úspornost výrazu, schopnost zachytit okamžik i hledání tvarů v barevných skvrnách se tu ale zároveň snoubí s dětsky bezprostředním, naivním malířským rukopisem, který nechává působit samotné barvy. Kresby také naplňují optiku „mravenčí chůvy“ z titulu sbírky. Nabízejí dětem jinou, křehkou perspektivu přírody prostřednictvím jejího zástupce. Usilují o přirozený výraz, který se citlivě snoubí s textem.
Písně mravenčí chůvy jsou autorskou knížkou výtvarnice, je to básnění slovem i obrazem. V tomto směru se kniha staví po bok současné tvorby Petra Nikla. Srovnání nabízí uvědomit si dva zcela rozdílné tvůrčí přístupy. Zatímco podstatou Niklova přístupu je v širokém slova smyslu hraní, Mrázková usiluje zobrazovat těžko zachytitelnou substanci přírodního světa. Oproti Niklovu permanentnímu zkoušení, kam až se lze hrou s obrazem a slovem posunout a co je možné v jejich vzájemnosti objevovat, směřuje kresba a verš Daisy Mrázkové k jednotě krystalicky čisté obraznosti, která touží zachytit jedinečnou přírodní krásu.
Verše let šedesátých vstupují do nového literárního kontextu. Přesto je jejich souznění s dobou vzniku patrné i dnes. Svědčí o vlně tehdy nových tvůrčích přístupů, které mají možnost působit neotřele a svěže také na současné čtenáře. Nejvýrazněji se tendence oživit tradiční pojetí žánru odráží v oproštění od pravidelného rytmu, rýmu, interpunkce. Básně jsou psány (až na výjimku) volným veršem, je pro ně příznačná nehledanost výrazu a mluvní styl. Básnickým projevem, který spontánně, jakoby mimoděk reflektuje podněty reálného pozorování, má Mrázková nejblíže k poezii Mileny Lukešové. Přirozený rytmus jejich básnické řeči jen střídmě korunuje emotivně působivý obrazný prvek. Typ básně-kaligramu, kterou obě autorky ojediněle také využívají, sice koresponduje s poezií založenou na herním principu, ale zvláště u Mrázkové je využit jinak, s potřebou věrně zachytit, vizualizovat vjem (básně Suché listí, Skála).
Písně mravenčí chůvy nejsou v poetice zcela kompaktním celkem. Představují i další podoby verše dětem, které jsou důkazem toho, jak autorka teprve hledá osobitý přístup k psaní poezie. Mrázková zkouší svůj um také na typickém říkadle (báseň Zambezi), v experimentální poezii (básně Mravenčí říkadlo, Zádumčivec olšový) i v lapidárně aforistickém vyjádření (Mlha). Tato svého druhu ozvláštnění v celku souboru lehce vychylují jeho potenciální recepci u dítěte raně školního věku směrem k mladším či naopak starším příjemcům.
Jednotu souboru vytváří jednoznačně téma. Daisy Mrázková má ve svých knihách blízko k přírodě. Poetické vidění přírody, snaha utvrzovat dítě v představě, že v kontaktu s ní mohou nalézt odpovědi na podstatné otázky svého života, v tom lze spatřovat smysl její tvorby.
Kompaktnost sbírky v tematické rovině napovídá samotný titul. Způsob poznávání, reflexe přírodního světa do značné míry odpovídá avizované perspektivě „mravenčí chůvy“. Mravenčí, rozumějme nejen detailní, drobná, ale hlavně zkušenost opřená o hmat a jakoby zesílená citlivost pro barvy. Bezprostřední, subjektivně laděné ohmatávání přírodní skutečnosti se podobá prvotním dětským zkušenostem.
Výsledkem je osobitá, ve výrazu úsporná básnická výpověď o přírodě. Její přesvědčivost umocňuje snaha zprostředkovávat barevnost, ale i zvuk, tvar a další kvality zachycených jevů. Sdělnost veršů spočívá především v jejich emocionálním působení. Mrázkové se tu daří ukázat, jak poetizací přírody možno působit na estetické vnímání dítěte, jak rozvíjet jeho zájem o přírodní svět. Nejen v podtextu básní čteme totéž, co v nejlepších knihách této autorky: pozorujme svět kolem sebe, všímejme si jej, kdo rozumí jeho řeči, toho oslovuje krása.
Přesvědčivý básnický obraz ruku v ruce s prostým vyjádřením, jehož metaforická ozdoba je jen nehledanou, náhle objevenou perlou rosy, má velkou naději, že své čtenáře najde mezi dětmi, ale i dospělými, kteří se s nostalgií k poetice knížek Daisy Mrázkové rádi vracejí. Jak se ukazuje, k úspěchu v poetickém dialogu s dítětem není třeba apriori spoutávat básnické slovo rytmem a rýmem, aby zůstalo působivým básnickým slovem. Díky produkci posledních let jako bychom na to zapomněli.
Čteme-li tyto verše, teprve si uvědomujeme, jaký básnický výraz současné poezii chybí. Lyrický tón, smysl pro přírodní detail jako míra estetického účinku dětské poezie, přirozený výraz i rytmus. Překvapí nás Daisy Mrázková někdy příště podobně příjemným objevem?

Miniaturní nerýmované texty se dají uchopit stejně těžko jako miniatury čínské či japonské poezie. „Ten bleskový modry Klikyhák / nad potokem vinoucím se mezi keři / to nebyl zázrak / to byl ledňáček.“ Některé zas v sobě nesou syrovost, jakou působí třeba překlady eskymáckých písní: „Oblaka neplujte přes slunce / ať na mé děti nepřestane svítit / oblaka neplujte přes slunce / oblaka prosím vás neplujte přes slunce.“ A jiné jsou říkadlovitě rozverné jako ta o želvě, co leze po mezi a za mezí se zuje, botičky zahazuje. Nedá se ovšem mluvit o nesourodé směsi. Těch textů je nakonec tak málo, že vlastně směs neutvoří.
Kromě kvašů nám pěkné vodítko pro přečtení poskytne název. Snad jsme od něj měli začít. Písně mravenčí chůvy. Pohled odspodu. Zaměření na detail. Maličkosti. Pozorování. „Říká se mu písek / a není to žádný písek jsou to průsvitné kamínky (...)“ - seshora to není tak vidět, je potřeba lehnout si na břicho a strčit čenich do písku. Dělají to podobně mravenci, Japonci i Nanuci, člověčí primitivní. A děti. Proto by to mělo fungovat. Snad, pokud už jsme svoje děti tomuhle přístupu už nezačali odnaučovat. Většina knížek pro ně se totiž píše víc hlavou než srdcem. Tahle je psaná srdcem, hmatem, očima.

Jedna z mých osobních největších knižních událostí loňského roku vyšla na jeho sklonku v nakladatelství Baobab. Knížka Písně mravenčí chůvy nedoceněné legendy české dětské knihy Daisy Mrázkové je takovým překvapením, že na jeho zpracování budete potřebovat chvilku času – ale vyplatí se to. Tato knížka po právu figuruje v letošních nominacích na Zlatou stuhu ve výtvarné i literární části (a jednu stuhu získala), nicméně, rád bych věřil, bude děti i dospělé okouzlovat ještě za desítky let.
Nadčasovost této knihy a fakt, že knížku můžete směle řadit jednak do poezie „pro dospělé“ a jednak ke knížkám pro děti, má zvláštní příčinu: Daisy Mrázková doslova objevila v šuplíku své verše z šedesátých let a po čtyřiceti letech je výtvarně doprovodila svým nezaměnitelným způsobem. Ten se sice od let šedesátých příliš neproměnil, ale přesto tato knížka vstupuje do zcela nového kontextu. Oblouk vyklenutý z let šedesátých do současnosti zastřešuje všechny knížky pro děti, které Mrázková napsala, včetně jejího posledního počinu z Baobabu – reedice knížky Můj medvěd Flóra.
Důležitý je text na zadní obálce – dívka Kateřina (snad hrdinka autorčiny první knížky Neplač, muchomůrko) pozoruje mraveniště a naslouchá písním mravenčí chůvy. Tento text jako jediný (pomineme-li známé autorčino tvůrčí zaměření) signalizuje, že knížka je určena mladým čtenářům – všech čtrnáct básní je totiž regulérní poezií, bez jakýchkoli typických úlitbiček dětem (humor a rýmování). Pochopení napomáhá i zvolený žánr písně – chápaný velmi starobyle jako původní lyrická forma vůbec. Jedná se totiž o písně ve volném verši, spíše znějící v hlavě mravenčí chůvy než promlouvající k jejím dětičkám jasným poselstvím. Navíc je z některých básní více než zřejmé, že jejich mluvčím je lidská bytost – ale to až ve chvíli, kdy i rýpavé dítko hru na mravenčí chůvu dávno prokouklo.
Působivá je sevřenost všech textů (výtvarný doprovod, přírodní motivy, jemná melancholie) přes jejich formální rozevlátost. Některé texty jako by pocházely ze slovesnosti přírodních národů svým charakterem zaříkávání či modlitby (Oblaka), jiné směřují – i výtvarným doprovodem – někam do Japonska (Ledňáček), další se napájejí snad z experimentální poezie (Mravenčí říkadlo, Zádumčivec Olšový) a jiné jsou nefalšovanou žensky citlivou reflexivní lyrikou (Strakapúd, Suchopýr). V takovém psaní má u nás možná Daisy Mrázková předchůdce či souputníky (Milena Lukešová), ale sotva následovníky. Ale rád bych se mýlil.