Jméno herečky, zpěvačky, režisérky a prozaičky Marky Míkové (1959) není v oblasti literatury pro děti a mládež neznámé: po prvotině Roches a Bžunda (2001) vydala knížku Knihafoss (2008), za kterou získala nominaci na cenu Magnesia Litera. Ceněna byla především živelnost a hravost jejího vyprávění. Novela JO537 je stejně jako předchozí publikace založena na bohatém fantazijním proudu, v němž reálné a možné splývá s nereálným, sen se mění ve skutečnost, která se podobá snu, hra prostupuje do života a život se odvíjí podle jejích pravidel.
Všednost každodenního života školáka Josefa symbolizuje skutečnost, že se mu až dosud nezdál žádný sen. Ten první však zcela převrátí stereotyp jeho existence naruby. Záhadný sen, opakující se zjevování násilnických mužů, pomatené stařenky a černého psa se mísí a zmnožují, nacházejí své místo dokonce v počítačové hře, kterou Josef hraje. Josef musí přemoci vlastní strach, prokázat důvtip i fyzickou zdatnost, aby dokázal odhalit viníky automobilové nehody, při níž byl zraněn jeho dědeček. Na této cestě je posilován poutem rodinné sounáležitosti a pomoc mu solidárně prokazuje i opuštěný pes. Josefova dobrodružství na okraji panelákového sídliště a v přilehlém lesíku v sobě tají romantiku chlapeckých objevných výprav. Míková však vyřešení detektivní zápletky povyšuje na zkoušku chlapcovy zralosti, v níž Josef obstojí. Propojení s motivem počítačové hry, jež je replikací chlapcových prožitků, ukazuje, jakou roli v životě dnešních dětí má virtuální realita, v níž se pohybují s jistotou a samozřejmostí. Ke kladům prózy lze přičíst právě ony dynamické přechody mezi skutečností, snem a virtuální realitou.
Slabinou textu je vedle jazykové a stylistické rozkolísanosti (místy nezvládnutý part vypravěčské promluvy) poněkud toporná konstrukce dobrodružné zápletky. V jímavém závěru, kde se chlapcovým rodičům dostane poděkování od policejního důstojníka za Josefovu pomoc při dopadení zločinecké bandy, vyvstává před čtenáři klišé známé z dětských detektivních příběhů pokleslé úrovně. Sentimentalitu autorka ještě posiluje přijetím toulavého psa do rodiny.

Už dlouho mě knížka promládež, a to včetně nedávných světových bestsellerů, tak neokouzlila.
Tu knihu napsala Marka Míková, někdejší herečka (Růženka z Jak se budí princezny), divadelní režisérka, klávesistka a baskytaristka dívčí rockové kapely Zuby nehty a dnes už hlavně spisovatelka. Titul zaujme na první pohled - název totiž tvoří „změť“ písmen a číslic JO537, která vlastně docela jednoduše skládá jméno Josef.
Babka i vlkopes z „Jižáku“ Josef je hrdina lehce počítačového příběhu z české současnosti. Bydlí v paneláku kdesi na pražském Jižním Městě, má kamaráda Jirku a sympatickou rodinu. Snad by se mohlo zdát, že tahle kombice je trochu obyčejná, nijak se nepodbízí trendům, které hýří fantastickými bytostmi, kraji, jazyky.
A přece se i Josefovi dějí podivuhodné věci, k nimž stačí trocha fantazie. Chlapci, kterému se sny zásadně nezdají, se najednou začnou zdát. A zvláštní.
Zvláštnosti pokračují i při cestách do školy a ze školy, kdy se mu dokola zjevuje jedna nerudná babka s odpadky, podezřelí dělníci i rostoucí vlkopes. Jsou to setkání jako z Alenčiny země za zrcadlem: ze známého lesa se stává nekonečné bludiště a ze sousední ulice neprobádaný terén s visutou lávkou. Svou roli tu má i počítačová hra, která naštěstí není jen módní rekvizitou, ale funkčním dějovým zpestřením: souboje z obrazovky přeskakují rovnou do života.
Míková zaujala už před devíti lety prvotinou Roches a Bžunda, druhý titul Knihafoss se roku 2008 ocitl v nominacích na nejlepší dětskou knížku soutěže Magnesia Litera. Nakonec nevyhrál, ale už jasně narýsoval autorčiny hlavní motivy: proměnu a bloudění, každodenní „zapomínání se“ a ztrácení.
Zatímco u příběhu Knihafoss dějová linka chvílemi trochu „drhla“ a autorka se nechala příliš okouzlovat jednotlivými obrazy, u Josefa je na sebe přísnější. Na pouhých dvaadevadesáti stránkách vystavěla příběh, který přirozeně odsýpá.
Ekologie s ironií Míková do něj vtipně zabudovala i ekotéma, které například rozvíjí poslední knížka Martiny Skaly Medvídek Kuma. Zatímco Skala se až moc aktivisticky pouští do boje za zdravou planetu, Míková je rozpornější. V postavě učitele Motlachy, který je zároveň zrcadlem všem umanutým tělocvikářům, vlastně až trochu paroduje ekologický zápal za každou cenu.
„Vy vůbec netušíte, že něco takového jako třídění odpadu existuje, vy prostě tu naši planetu chcete totálně zdevastovat, co?“ rozčiluje se Motlacha kvůli jedné plastové lahvi. Ve třídě pro jistotu zakazuje svítit - kdo nevidí, ať si zajde k očaři.
Asi největší síla knížky je však překvapivě v rodinné mozaice, ať už to jsou snídaňové rituály mezi sourozenci či komunikace mezi dětmi a jejich rodiči a prarodiči. Scéna z oslavy dědečkových narozenin, kterou doma i v hospodě dokonale rozvrátí jeden komický dárek, patří k těm nejlepším v celé knize.
I když jazykově není Míková vždy jednotná a možná že takhle už současná mládež nemluví (včetně oslovování Josefa Joziš), příběh a zpracování plynou v harmonii. JO537 je zasloužený kandidát na letošní Magnesii Literu.

Mezi knihami pro děti a mládež se letos v nominacích na Magnesii Literu opět objevil text Marky Míkové. Od posledního titulu Knihafoss se její lehce surreálná poetika zásadněji nezměnila, přestože tentokrát cílí na staršího čtenáře a místo snového Islandu a holčičky měnící se v ředkvičku vystačila se sídlištěm a školákem Josefem. Těžko hovořit o zápletce, na příběh určený mladším čtenářům je vcelku odvážné vzdát se epické linky a rozpustit záhadně propojené fragmenty příběhu mezi rovinu reality, zmatených snů a levelů počítačové hry. V těchto pásmech Josef naráží na lehce hororové opakující se jevy (pronásledování dělníky, hudrající babka, zvětšující se vlkopes), které lákají i nahánějí hrůzu. Jednoznačnější dějovou linii příběh získává až v závěru, kde Josef odhaluje viníka nehody, při které mu málem zahynul dědeček. JO537 zaujme nedořečeností, ztělesněním dětských obav, strachů a fantazií, trochu pak vázne na některých nepravděpodobnostech, jako je užívání gumové masky staré babky, za kterou se školák několikrát úspěšně vydává. Oproti prvnímu dojmu z knihy (stylizace do počítačové hry, syrové ilustrace) se jedná o citlivý pohled do světa dětského vypravěče - ten je sice klukovsky rozverný a prahne po dobrodružství, nicméně na poli vztahů a konfrontací s životní realitou daleko převyšuje ploché foglarovské pojetí chlapectví jako letního dobrodružství v trenýrkách.

Příběh začíná, chlapec Josef vypráví sestře sen. Snová imaginace není nijak zjednodušena či ochuzena, přičemž se daří zachovat její přístupnost pro dětského vnímatele. Autorka nedělá na děti žádné „cukrbliky“, sen je plnokrevný a jeho obsah se v průběhu následujícího děje ukáže dokonce jako částečně věštecký. Předností této knihy je zejména schopnost zavést dětského čtenáře na onu hranici, na níž si člověk uvědomuje, že svět snů a svět bdělé reality jsou propojeny, jsou propojeny skrze nás a skrze nás se vzájemně ovlivňují. Vědomí neuchopitelné jednoty, jejíž jsme součástí, je důležité právě dnes, kdy je kladen takový důraz na specializaci v kombinaci se suverénním prosazováním vlastní vůle. Tato přednost se projevuje nejen ve snových pasážích, ale i v popisech dobrodružných cest z řádu do řádu, tedy oněch chvil mezi domovem a školou, kdy na duševně neokoralého člověka dotírá divokost a divotvornost světa bez fyzické přítomnosti autorit. Autorka tak ze zdánlivě banálního úkonu cesty do školy dokáže těžit napětí a hybné momenty děje. Za jednoznačně pozitivní považuji nenásilné duchovní náznaky jak v rovině symbolické (např. když dítě slovy křísí starce z bezvědomí) či přímý důraz na závaznost slova, rozhodnutí a činu.
Za prvky neutrální považuji pasáže, jimiž prosvítá didaktičnost, nedostatek alegoričnosti a hyperrealismus. Didaktičnost: Vhození jediné PET láhve do odpadkového koše spustí nehorázně obšírnou ekologickou lamentaci, kterou autorka ospravedlňuje jediným možným způsobem - vkládá ji do úst školometského učitele. Případné ošklíbání nad takovými pasážemi je během dalšího děje odvráceno vykreslením učitele Motlachy coby nejednoznačné postavy férového drsňáka s nepříjemně mentorskými sklony, což se ukazuje jako obratný manévr, který vede dětského čtenáře k tomu, aby nepřijímal čtené pasivně, ale nutí jej k tvorbě vlastního úsudku. (...)
Chlapce strhává a fascinuje velký, nejlépe nedostižný vzor, který mohou napodobovat ve svých hrách. To, že kniha J0537 takový vzor neobsahuje, může být způsobeno prostě tím, že je napsána ženou, anebo jde přímo o odvážný záměr autorky, každopádně je to jeden z prvků, který vyčleňuje J0537 z běžné chlapecké literatury.