Trocha historie
Po obsazení Československa nacistickým Německem v březnu 1939 byli ze všech skupin obyvatel nejvíce postiženi Židé. Postupně byl rozšiřován okruh omezení a zákazů, který se na ně vztahoval (konfiskace majetku, zákaz vstupu do plováren, kin a parků, omezení možnosti nakupování, používání veřejné dopravy, zákaz navštěvovat školy s nežidovskými dětmi ad.). Od podzimu 1941 je v pevnostním městě Terezín (ležícím nedaleko Litoměřic) budováno židovské ghetto, do kterého jsou v letech 1942 – 1945 deportovány desítky tisíc Židů z Protektorátu i z jiných částí Evropy. Funkcí ghetta bylo soustředit židovské občany na jednom místě a odtud je postupně dále deportovat do pracovních a hlavně vyhlazovacích koncentračních táborů. I když život v ghettu byl náročný - problémem byl nejen nedostatek jídla, ale i velké množství jeho obyvatel, cizopasný hmyz a infekce - židovská samospráva se snažila život v ghettu organizovat a vytvářet lepší životní podmínky hlavně pro děti a mládež. Proto byly děti a dospívající ubytováni ve zvláštních budovách – domovech, kde se jim věnovali vychovatelé a učitelé, probíhala tajná výuka, byl organizován sportovní i kulturní život.
A právě na chlapeckém domově 1 v objektu L 417 (budova bývalé školy – dnes muzeum ghetta) začala na sklonku roku 1942 z iniciativy vychovatele Valtra Eisingera fungovat dětská samospráva, tzv. Republika ŠKID. Zároveň s ní, především díky tehdy čtrnáctiletému Petru Ginzovi, začal vycházet i časopis VEDEM, do kterého velká část kluků z Domova přispívala. Z necelých sta obyvatel ŠKIDu byla většina během roku 1944 deportována do Osvětimi – Birkenau, kde zahynula v plynových komorách a konce války se dožilo pouhých patnáct z nich. Šťastnou shodou okolností se časopis VEDEM podařilo zachránit.

Hachenburg, který patřil k úzkému okruhu aktivních autorů časopisu (vedle něj a Petra Ginze přispívali též například bratr Jiřího Ortena Zdeněk Ohrenstein (Ornest), Jiří Brady, Jiří Bruml, Hanuš Beck, Kurt Jiří Kotouč, Josef Stiassny i vedoucí „domova“ W. Eisinger), publikoval na stránkách Vedem v průběhu roku 1943 nejen verše, ale též prózu, publicistiku a již zmiňovaný text hry pro loutkové divadlo. Své texty uveřejňoval jak pod svým jménem, tak pod zkratkou Ha -, několikrát též pravděpodobně pod souhrnným podpisem vedení redakce (šifrou Akademie), jímž je signováno deset básní zařazených do knihy. Podle editorů antologie Je mojí vlastí hradba ghett? „jako kolektivní autor – Akademie – vystupovali po určitý čas nejvyspělejší Škidovci a autoři Vedem: Petr Ginz, Hanuš Hachenburg, Jiří Bruml, Beno Kaufmann, Hanuš Kahn, Leoš Marody a snad i další“ (s. 89), přičemž, jak uvádějí jinde, autorství je „ověřeno jen zřídka (například v případě Hanuše Hachenburga)“ (s. 197). Bohužel ani oni, ani editoři přítomné sbírky nesdělují blíže, jakým způsobem je Hachenburgovo autorství doloženo.
(...)
Vliv prostředí, ve kterém básně vznikaly, je nesmazatelný. Dokladem toho je řada básní, v nichž je popsán pocit ztráty svobody (v opozici pak stojí příroda za hradbami ghetta, jejíž popis prozrazuje autorovo nadání pro obrazné pojmenování) či kde je básník sžíravým komentátorem života v ghettu (Pohled z kavárny), anebo báseň o drsném setkání se smrtí (Vzpomínka). Snad nejsugestivnější – už proto, že je o mamince – básní, za níž pociťujeme sklíčenost prostorem pevnosti, jsou ovšem Myšlenky. Hanušovi se vrací na řadě míst problém proměny chlapce v muže (Wolkerův vliv hledejme mimo jiné i za básní Srdce), avšak u něj se nejedná o samotné zachycení tohoto procesu, o onen bod zlomu jako u jeho staršího předchůdce, v Hachenburgově lyrice dochází k přímé konfrontaci s tím, že doba dětství zmizela nečekaně, rychle a jaksi nenávratně: „Byl jsem kdys dítětem – před dvěma lety./ To mládí toužilo pro jiné světy./ Nejsem již dítětem – viděl jsem nach,/teď jsem již dospělým, poznal jsem strach,/krvavé slovo a zabitý den./ To již je jiné než bubáci jen!“ (Terezín).