Richard Glazar původem z Prahy a Kolína dospíval na sklonku 30. let a jelikož z rasových důvodů nemohl studovat, pracoval jako dělník. V září 1942 byl deportován do Terezína a měsíc poté na východ. Ocitl se ve vyhlazovacím koncentračním táboře ve středním Polsku a náhodou byl vybrán do pracovního komanda na třídění šatů. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich – Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi – se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou.
Vystudoval ekonomii, cizí jazyky, pracoval v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. V 60. letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví sdělil i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do poloviny 90. let. V říjnu 1997 obdržel od prezidenta řád TGM.
Na sklonku roku 1997 spáchal sebevraždu.

Kdybyste mohl vrátit čas zpět a jednat s vědomím toho, co víte dnes – jak byste se choval před transportem do Terezína: utekl byste, zařídil byste si včas vystěhovalecký pas?
Čas vrátit nelze. Ve dvaceti letech jsem byl jiný člověk než ve čtyřiceti, a dnes jsem zase jiný člověk, než když mi bylo šedesát. Kdyby se mělo opakovat něco podobného jako to, čemu se říká šoa, věděl bych, že asi jediná možnost je opatřit si zbraň a střílet proti nim až do poslední kapky krve. Utéct – ne. Proti lidem, kteří jsou vlastně nepřáteli celé společnosti, se musí bojovat.
(z rozhovoru pro LitN roku 1994)